Humorista z Olomouce na Hozeném klobouku v chrudimské kavárně Atrium

0
37
Rosťa Kuchař často nachází inspiraci pro psaní i na cestách po světě. Foto: olomouc.eu

V pátek 9. listopadu se koná v Chrudimi tradiční literární posezení Hozený klobouk. Večer autorského čtení v kavárně Atrium začne v 19 hodin a bude mít vzácného hosta: svou tvorbu přijede z Olomouce představit Rostislav Kuchař. Chlapík s výrazným smyslem pro štiplavý humor, skvělý vypravěč. A taky vášnivý turista a cestovatel.

Svazácký trest v nejpříhodnější den

Loni mu vyšla třetí kniha, kterou vytvořil ve spolupráci se Zitou Chalupovou. Po titulech „Papíry na hlavu“ a „Uklízeč a ředitel“ jde o další kolekci rozverných, převážně autobiografických příhod s názvem „Ještě žiju“.

Návštěvníci kavárny se třeba dozvědí, jak Rosťa prodělal zánět srdečního svalu, který skončil operací a kardiostimulátorem. Nebo jak prožil sametovou revoluci, která pro něj začala 17. listopadu 1989 vyloučením ze Socialistického svazu mládeže. A jistě dojde na události spojené s festivalem hendikepovaných písničkářů Vivat Vita, který Rosťa čtvrtstoletí pořádal a na kterém vystupovaly i největší folkové hvězdy jako Karel Plíhal, Vlasta Redl, Jarek Nohavica či dokonce Karel Kryl.

Anděl, který pomáhá v mizérii

Jeho život je bohatý na průšvihy, trapasy a konflikty s úředníky, mazanými politiky či záludnými zaměstnavateli. A knížka „Ještě žiju“ o tom podává věrohodné, ale hlavně zábavné svědectví. Rosťa Kuchař si totiž dokázal poradit i v nejzapeklitějších situacích. Není divu, že jeho krédo je „Člověk má v životě největší štěstí, když se vzbudí jeho spící anděl a řekne: „Průserů máš dost, stavím ti záchranný most.“ Zároveň je bystrým pozorovatelem a posluchačem, který dovede s ironickým nadhledem vylíčit příhody lidí, s nimiž se kdy potkal.

Přijďte se v pátek pobavit na Hozený klobouk! V kavárně Atrium v Rybičkově ulici budou dveře otevřeny pro každého. A kdo bude chtít přečíst ukázky ze své tvorby, dostane šanci.Vstup na komponovaný literární večer, který se v Chrudimi koná od roku 2015, je zdarma. Vybírají se jen dobrovolné příspěvky, samozřejmě do klobouku.

Napsal: Miloš Pelikán

Fandové (kapitola z knížky „Ještě žiju“)

O filmu Proč? už jsem se jednou zmínil. Podobně jako já tehdy se cítil i jeden můj kamarád, velký fanoušek fotbalové Slavie. Tak velký, že nosil slávistické oblečení, na autě měl vepředu vlaječku Slavie a vzadu za oknem dokonce velkou vlajku. Špatně chodil, musel používat chodítko a auto pro něho bylo životní nutnost. Při jednom zápase zaparkoval jako vždy blízko stadionu na místě pro postižené. Během fotbalového zápasu se výborně bavil, ostatně Slavie po dlouhé době vyhrála nad Spartou 2:0. Spokojeně se vracel na parkoviště. Když došel k autu, strnul. Jeho starou škodovku, která sotva držela pohromadě, fanoušci naprosto zdemolovali. Přijeli policisti, sepsali protokol a zajistili mu odvoz domů.

Za tři dny měl kamarád návštěvu: tři policisti a jeden starší pán. Ten mu oznámil, že když stáhne žalobu kvůli rozbitému autu, dostane od něho auto úplně nové. Kamarád se rozzlobil, že nemá na hlouposti čas, a vynadal policistům, že se propůjčují k tomu, aby si někdo dělal legraci z postiženého člověka. Naštěstí u toho byl jeho bratr, který nepropadl vzteku, naopak si nechal všechno v klidu vysvětlit. U stadionu byly kamery, takže policie přesně věděla, kdo

škodovku zničil – dva chuligáni, fanoušci Sparty, kteří už za výtržnictví a vandalismus měli podmínku. Onen starší pán byl tatínek jednoho z nich. Moc se omlouval za synovo chování a nabízel kamarádovi nový ford, něco mezi osobním autem a menší dodávkou. Synovi prý přiškrtil zdroj příjmů, na škody, které způsobil, musí vydělat.

Za pár dní zastavil kamarádovi před domem nový, pro jeho postižení upravený vůz s plnou nádrží a pětiletou zárukou. Takže byl v šoku podruhé. Na takové auto by se nikdy nezmohl. Postižení přátelé ho dodneška škádlí a ptají se, jestli nebude zase nějaký fotbal, že by si na jeho parkovací místo postavili svůj starý vůz, protože by se jim hodil nový.

Za mlada jsem byl taky fotbalový fanda. S kamarády jsme chodili na zápasy s trubkami, vlajkami, častovali jsme se s fanoušky druhého týmu nadávkami. Ovšem to bylo celé fandění, nic jsme nerozbíjeli, ani jsme se neopíjeli a neprali. Dnes se kvůli rozdivočelým fanouškům bojím na stadion zajít. Výjimku jsem udělal před dvěma lety, když jsem dostal od kamaráda vstupenku na mistrovství světa fotbalistů do jednadvaceti let, které se konalo na olomouckém Andrově stadionu.

Když jsme tam dorazili, nestačili jsme se divit. Kolem to vypadalo jako na policejních manévrech, ale seděli jsme na pěkných místech s dobrým výhledem na obě branky. Šlo o zápas mezi Německem a Portugalskem. Najednou vidím známého, který má příbuzné v Německu – přišel v německých barvách spolu s dalšími Němci. A hned se mě ptá, jak zápas odhaduji. Pravil jsem, že Portugalsko vyhraje 6:2. Němci se začali popadat za břicha a klepat si na čelo. „Když mě tak urážíte, dopadne to jinak. 5:0 pro Portugalce,“ předpověděl jsem. Se smíchem nade mnou mávli rukou. I kamarád, který mě pozval, měl za to, že jsem to přehnal.

Po prvních pěti minutách dali Portugalci gól. Kousek pod námi seděli malí kluci, fotbalový potěr, a ti na mě volali: „Za lidovku!“ Do přestávky to bylo 3:0. A kluci křičeli: „Cholera, dejte jim bůra!“ Zápas skutečně skončil 5:0 pro Portugalsko. Já i kluci jsme škodolibě mávali na Němce a volali: „Auf Wiedersehen!“ Ti odcházeli do hotelu jako zpráskaní psi. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Rozhodně nelituji, že jsem udělal výjimku a na fotbal šel.

Rostislav Kuchař

ZANECHAT ODPOVĚĎ