Milan Daniel: Demonstrovat… nebo myslet

1
228
Ilustrační foto: Pixabay.com

Milan Daniel komentuje ve svém textu význam i kontext současných protivládních protestů.

Jedna moje kamarádka si u nás stěžovala na svého osmnáctiletého nezvedeného synka. Ten k dovršení všeho špatného ještě podle její informace „odmítá chodit na ty demonstrace“ s absurdním podle ní zdůvodněním, že „ta Benešová přece ještě nic špatného neudělala“. A nechápe, že „jde i o jeho budoucnost“.

Jiná kamarádka mi celá zděšená volala z Prahy, kde byla s manželem na služební cestě. Přecházeli Václavák. „Představ si“ – a znělo to tragicky – „že oni nám ukradli ty písničky proti totalitě, které jsme zpívali za našeho mládí“.

Jaká je u nás totalita: co týden se svobodně na veřejných prostranstvích schází davy lidí, kteří zjevně nemají strach o své bydlo a posílení přesvědčením kamarádů a mediálních hvězd demonstrují s cílem dosáhnout demokracie. Přičemž jim jaksi uchází, že tu už tady pár desítek let máme. Organizátoři je chválí za jejich uvědomělost, říkají jim, jak jsou skvělí, když jsou tak odpovědní a projevují svou nevůli vůči zřejmě omylem zvoleným zástupcům lidu. S cílem, aby příště přivedli do toho obdivuhodného společenství lidí své blízké a kamarády. A ono to – světe nediv se – funguje.

Demonstruje se proti člověku, který byl některými médii davům vymodelován jako odporná zrůda, kombinace „estébáka“ a zloděje. Původce všeho špatného, jehož je třeba zničit. Přinejmenším od dob Josefa Goeblese platí, že informaci je třeba lidem otloukat o hlavu tak dlouho, dokud ji nepřijmou za vlastní. V Babišově případě to dokonale sedí.

Málo se ví o tváři, kterou na veřejnosti nevystavuje: jeho bývalé firmy platí jako jedny z mála patřících českému oligarchovi nemalé daně v České republice. Celý svůj ministerský plat a náhrady posílá každý měsíc matkám a otcům samoživitelům.

Co mu ti, kdož „na ty demonstrace chodí“ vyčítají: zejména minulost ve spojení se Státní bezpečností a neoprávněné vydojování evropských peněz.

Ta záležitost s StB je stará třicet let. Babiš je prezentován jako démon temnot. Toho se naštěstí nemusí bát drtivá většina z 1,7 milionu předpřevratových komunistů. I někteří prověření šťastlivci z této skupiny mohli cestovat na Západ, všichni však – stejně jako Babiš – museli počítat s tím, že se po návratu budou zpovídat na podnikových „zvláštních odděleních“, což nebylo nic jiného než rezidentury StB.

Účel ovšem jak známo světí prostředky. Týrat lidi vybranými částmi jejich minulosti však patřilo ke každodenní praxi stejné StB, kterou Babišovi kritici na něho používají jako karabáč.

Nelze se zbavit dojmu, že celá kampaň proti Babišovi má kořeny někde jinde, než v hlavách mladých aktivistů, jimž se hlavy točí z toho, jak se to podle nich dobře vyvíjí. Už několik týdnů kvasila některá média příslibem informací o tom, že z Bruselu přijde vlna, která ho smete. Uvařit z dostupných surovin projímavou polévku se stalo úkolem pro hráče, jimž šel na ruku tvárný lidský materiál, naivně toužící stejně jako na Slovensku po „čisté“ politice. Většina to přitom jistě myslí upřímně, aniž by si připouštěla, že je někdo vodí na nitích ke svému cíli.

Střet zájmů, který Babišovi namítá audit Evropské komise a tedy i možnost zneužití moci premiéra a současně bývalého majitele firem ze skupiny Agrofert, samozřejmě není nějakým banálním obviněním. Je zcela na místě, že se objektivním posouzením namítaných skutečností bude zabývat Nejvyšší státní zastupitelství.

Podezření je totiž jedna věc, fakta věc druhá. Na základě pouhého podezření nelze nikoho obviňovat. To ovšem platí v právu, ne v psychologii davu. A vždycky se najdou umělci a politici, kteří se s nasliněným prstem a bez vlastního myšlení přidají na „správnou“ stranu, pokud jim z toho kyne možný prospěch.

Babiš je pod tlakem a ve vlastním zájmu musí trvat na principech parlamentní demokracie: předsedovi spolku Milion chvilek pro demokracii doporučil, aby je přetvořil na politickou stranu a o moc usiloval ve volbách. Nejsem si jist, zda má pan Minář natolik jasno, aby svým příznivcům dokázal nabídnout program, s nímž by ANO převálcoval. Měl by to těžké – Babiš je zkušený manažer, který dobře ovládá metodu cukru a biče a dobře slyší na nálady ve společnosti. Kromě toho na rozdíl od předchozích politiků plní sliby. Milion chvilek se pyšní tím, že mu podporu vyjadřují divadla, Babišova vláda ale nebývale přidala důchodcům a rodičům, kteří představují – při vší úctě k umění – přece jen větší volební elektorát.

Babišovo hnutí volilo v posledních parlamentních volbách (2017) 1,5 milionu voličů a nedávné volby do EP vyhrálo přes předchozí antikampaň s největším ziskem mandátů. Nezavděčil a nezavděčí se samozřejmě všem. Důslednější výběr daní, který je podmínkou pro zvyšování mandatorních výdajů, je pro podnikatele a živnostníky nepohodlný. Při nepříznivém demografickém vývoji však lze sotva udělat krok zpět.

Hraje se o hodně. Babiš zjevně někomu v Evropě překáží. Opřel se nekontrolované migraci, vztahuje se k V4. Česká republika nedělá sebevražednou politiku podle unijních představ a tak se koná pokus nahradit příliš samostatně jednajícího českého premiéra figurkou povolnější.

Andrej Babiš to ví, s výjimkou V4 se mu v Evropě podpory nedostává, proto využil návštěvy u Trumpa k demonstraci toho, že ji má u mocnáře za mořem (a je připraven za ni zaplatit špatným kšeftem s vrtulníky, ve kterém hrozí, že ČR ztratí miliardy, dnes tolik potřebné třeba na sociální služby).

Současný předseda vlády není žádný ideál a kritizovat na něm lze mnohé. Po Sobotkovi však má ČR premiéra, který je výkonný manažer a nezobe evropským byrokratům z ruky. Pokud by si takovou politiku dovoloval s tím, že moc zneužívá ke svému prospěchu, choval by se jako sebevrah a to mi k jeho analytickému mozku neladí.

Proces schvalování evropských projektů není jednoduchý a podílí se na něm řada lidí. To, že by někdo z nich zohlednil politické zadání, není vyloučeno. Dá se to prověřit a zjistit. Ať se tak stane. Neudělají to však demonstranti, i kdyby se jich na Letné sešly na chvilku miliony.

Máme demokracii, žijeme v právním státě, který neovládá a ani nemůže ovládat žádný autokrat. Demonstranti by si měli být vědomi toho, že své občanství mohou nejlépe prokázat ne tím, že budou opakovat cizí floskule, že se nebudou hřát v přesvědčení o sdílené pravdě, ale vlastním přemýšlením a myšlením.

S tím ale nemají problém politické strany, které na Babišovo ANO žárlí a jejichž základním zájmem je ho zničit bez ohledu na cokoliv. Proto se neštítí žalovat v Bruselu a vyrábět argumenty proti němu i za cenu poškození zájmů České republiky. Vybraly si však nesnadného soupeře, který nepochybně i s touto denunciací počítal a připravil se na ni.

Nerad jsem prorokem, ale jsem si téměř jist tím, že nás čeká dlouhá právní bitva okolo pojmu střet zájmů. Bitva, u které nelze předjímat vítěze, bitva médií, bitva, která renomé České republiky rozhodně neprospěje.

Autor: Milan Daniel
Zdroj: http://casopisargument.cz/2019/06/06/demonstrovat-nebo-myslet/

1 komentář

  1. „od dob Josefa Goeblese platí, že informaci je třeba lidem otloukat o hlavu tak dlouho, dokud ji nepřijmou za vlastní“ – tak je to s dětmi, fašisty, komunisty, severní Koreou, supertrampem atd. Každého napadne, že to odzačátku není snaha o demokracii ale hon na čarodějnice – viz výsledky ČSSD, ODS a odpadlíků z TOP a jejich stranická reprezentace. Aspoň nelezeme Evropě do zadku.

ZANECHAT ODPOVĚĎ