Čas loučení s Karlem Gottem a připomínka toho, co nám zanechal v srdcích

0
263
Svíce u kašny na Resselově náměstí v Chrudimi. Foto: Roman Zahrádka

Pohřeb se státními poctami, nekonečné zástupy fanoušků se slzami v očích na pražském Žofíně, černá vlajka na chrudimské radnici, první návrhy na pojmenování některé z nových ulic v Chrudimi nebo zapálené svíčky u kašny na Resselově náměstí. Taková atmosféra provázela páteční loučení se zesnulým Karlem Gottem.

Přiznám se na rovinu. Jako puberťák jsem ho příliš nemusel. Byl všude. V televizi, v rádiu, v časopisech, dokonce i moji rodiče si ho pouštěli každý víkend na mém magnetofonu, zatímco já měl úplně jiné hudební hrdiny – Jirku Schelingera, Petra Nováka, Katapult nebo celou britskou hudební scénu, kterou jsem si musel pokoutně obstarávat na tehdy zakázaných burzách v Praze a Pardubicích. Jak šel ale čas, můj vztah ke Karlu Gottovi se pod vlivem událostí měnil. Byl smířlivější. Začal jsem vnímat jeho písně i jejich texty, dokonce jsem se občas přistihnul, jak si některou z nich pobrukuji. Bylo zřejmé, že je Karel Gott fenomén.

Jako novinář jsem měl to štěstí se později s mistrem setkat, i s jeho rodinou. Poprvé během plesu Novin Chrudimska (dnes Chrudimského deníku), které v roce 2004 slavily pod vedením Marka Hovorky desetileté výročí v Divadle Karla Pippicha a vystoupení Karla Gotta bylo tehdy pojato jako půlnoční překvapení. Seděl jsem tenkrát v první řadě s manželkou Jitkou a naší kamarádkou Janou a jakmile to mistr na pódiu rozjel, Jitka i Jana byly k nezastavení. Tleskaly, křičely, na Karla Gotta volaly a bylo vidět, že to mistrovi dělá dobře, když se snažil přes záři reflektorů rozpoznat tváře svých fanynek. Tehdy jsem si také uvědomil, že je Karel vlastně bůh, když to takhle umí se ženami.

Černa vlajka na budově chrudimské radnice na znamení smutku nad úmrtím Karla Gotta. Foto: Město Chrudim, tiskový úsek

Ještě milejší bylo naše setkání po představení v zákulisí divadla. Velkým fandou Karla Gotta byl tenkrát náš sporťák Petr Novák, který měl v oblibě zejména jeho píseň Trezor, kterou si tu a tam v redakci prozpěvoval. A protože do mě šťouchal, ať se mistra zeptám, co znamená v této pisni slovo „zhůvěřile“ (pro ty, co nevědí – naivně, nepřístojně až zhovadile), tak jsem to udělal. Karel Gott byl k naší redaktorské neznalosti vlídný a zachoval se jako naprostý profesionál. Nejenže nám vše vysvětlil, ale trpělivě s námi pózoval před redakčním objektivem. A to dokonce i ve chvílích, kdy se tehdejšímu příteli redaktorky Netolické Pepovi třásly trémou ruce a nedokázal zmáčknout spoušť ani napopáté. Snažil se mu sice vysvětlit, že musí na fotoaparát jemně jako na ženu, ale nebylo to nic platné. Trpělivost Karla Gotta byla zkrátka obdivuhodná. Na památku z té doby mi zůstala jak fotografie, tak i originál věnování našim čtenářům včetně podpisu, o který jsem tenkrát mistra požádal.

Zhruba ve stejném čase jsem měl možnost se díky televizní kartářce a spisovatelce Marcele Košanové seznámit i s jeho budoucí manželkou Ivankou, s kterou nás pojí zájem o věci mezi nebem a zemí. A přibližně od této chvíle také vím o rozsáhlých znalostech mistra z této oblasti. Nechci vás zatěžovat touto náročnou kategorií, jen poukázat, že byl Karel Gott nejen citlivý, mimořádně slušný a pracovitý člověk, který si šel vytrvale za svým štěstím, ale měl též výjimečný přehled o zákulisí vysoké politiky i možných scénářích budoucího vývoje, který ovlivňují bankovní kartely a ti, kteří jsou tzv. schováni za oponou. Nikoliv ti, co jsou „demokraticky“ zvoleni. Ke konci svého života se dokonce neváhal o střípky svých znalostí s námi podělit, za což si vysloužil kritiku a posměch těch, kteří se v těchto dnech bez ohledu na pietu znovu projevili. Tak jako tak zanechal Karel Gott v českém národu nesmazatelný otisk, byl jeho ikonou, protože rozdával víru i naději v každé době, že bude líp. Pokud ovšem budeme chtít… Soudě však podle početných zástupů fanoušků věřím, že jsme mistrův vzkaz ve většině pochopili.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here