„Vítězství jsem vážně nečekala, přišlo mi to skoro jako zázrak,“ říká vítězka literární soutěže Anežka Peřinová

0
1285
Vítězka soutěže, dvanáctiletá Anežka Peřinová. Foto: fb

Zajímavou, ale v Chrudimi a okolí nenápadnou soutěž uspořádala městská knihovna, respektive její dětské oddělení. Pod názvem „Kde končí svět ‒ Labyrint světa, Komenský a ráj knížek“ v ní dostali šanci mladí psavci a výtvarníci. Nejlepší dílka postoupila do regionálního kola, které však bylo kvůli koronavirové krizi odloženo a uskuteční se v Náchodě v dubnu 2021.

Výsledky byly oficiálně vyhlášeny a ceny předány ve středu 10. června v prostorách Městské knihovny Chrudim. Následující rozhovor nám ochotně poskytla jedna z vítězek, dvanáctiletá Anežka Peřinová ze Slatiňan. Vyhrála v kategorii 10‒12 let s příběhem „Můj nejhorší zážitek ze školy“, který rovněž zveřejňujeme.

Proč ses rozhodla přihlásit se do literární soutěže? A byla to tvoje vůbec první soutěž?

Píšu asi už od šesti nebo sedmi. Když se na to ale podívám teď, jen se směji. Těch pravopisných chyb a všeho. Ale prostě mě to baví. Když se mi naskytla šance přihlásit se poprvé do literární soutěže, tak jsem si ji nemohla nechat ujít.

Napadlo tě, že bys mohla vyhrát?

Když jsem tu povídku do soutěže psala, ani jsem o tom nepřemýšlela. Bavilo mě to psát. Když jsem to dopsala a řekla jsem si: „A je to úplně hotové. Žádné písmenko už nepotřebuje vymazat, žádná čárka nepotřebuje dopsat a žádné íčko nepotřebuje opravit. Mám to dopsané,“ tak jsem měla radost, jako kdybych napsala knihu. Pak mě ale napadlo, že je šance na výhru. Řekla jsem si, že si nebudu klást moc velké naděje, abych pak nebyla zklamaná. Byla bych šťastná, kdybych se umístila nějak dobře… Ale tohle? To jsem vážně nečekala. Přišlo mi to skoro jako zázrak.

Hodláš to zkoušet v dalších soutěžích?

I když jsem vyhrála tuhle soutěž, tak si vůbec nemyslím, že budu vyhrávat i v dalších. Podle mě záleží hlavně na tématech a na nápadech. U některého tématu člověk dostane dobrý nápad na příběh. Někdy třeba i výborný.

Samozřejmě to chci zkoušet dál. Po tomhle úspěchu si budu víc věřit a doufat.

Asi dva roky si prý píšeš „do šuplíku“. Můžeš prozradit, jaká témata jsou pro tebe nejzajímavější?

S většinou mé „šuplíkové“ tvorby nejsem úplně spokojená. Snad by se z toho ale dalo něco udělat a dát to nějak dohromady. Nejzajímavější žánry jsou pro mě sci-fi, fantasy nebo cokoli, co se nějakým způsobem vymyká běžné realitě. Něco, co je kouzelné. Co v našem světě není a může se nám o tom jen zdát. Člověk se pak může odreagovat od tohoto světa, přesunout se na jiný a představovat si, jaké by to asi bylo, kdyby něco takového existovalo. Zároveň svět je plný záhad, takže nic není vyloučeno… Taky se mi líbí, když je to i o pocitech a mysli, kde si člověk klade spoustu otázek, musí na ně získat odpovědi nebo vyluštit nějaké záhady.

Napsal: Miloš Pelikán

Vítězný text

Můj nejhorší zážitek ze školy

Když jsem se ráno probudila, zdálo se, že je úplně normální den. No vlastně ne tak úplně normální. Měla jsem hrozný svíravý pocit. Jako kdybych na něco zapomněla, něco ztratila, nebo něco udělala špatně. Na nic jsem nezapomněla. Je páteční ráno a půjdu do školy. Nic víc. A cestou se ten pocit stejně ztratí, řekla jsem si v duchu. Přestala jsem na to myslet a vydala jsem se na cestu do školy.

Bylo to úplně naopak. Ten pocit se neztratil. Začal sílit, a já už jsem si začínala myslet, že na tom něco bude a že jsem vážně na něco zapomněla. Bylo sychravo. V noci pršelo a vzduch byl vlhký. Tráva byla ještě mokrá. Na obloze se vznášely šedivé mraky. Ani stopa po slunci ale ani po lidech. Vždy z domu vycházím ve stejný čas a tak potkávám i stejné lidi. Pokaždé potkám jednu prvňačku a čtvrťáka, kterému se asi porouchaly hodinky, protože pokaždé běží, jako kdyby zrovna zvonilo. Také potkávám tři deváťačky. Ty jdou vždycky spolu. Dneska nikdo. Jen jedna paní s pejskem šla vedlejší ulicí. Ale prvňačka, čtvrťák a deváťačky nikde. Ten pocit sílil. Proč tady nikdo není? Napadlo mě, že to souvisí s tím pocitem, že jsem na něco zapomněla. Pak jsem to jen hodila za hlavu. Je to blbost. Co se to dneska děje? Porouchaly se nám hodiny? Najednou se změnilo datum z pátka na sobotu? Všichni jen chtěli přijít dřív? Odpadla všem třídám první hodina, a jen já o tom nevím? Domluvili si na mě vtip? Posunul se čas o hodinu dopředu a už jsou ve škole? Ne. To určitě ne. Jsou to blbosti. Hodiny máme v pořádku. Datum se nezměnilo a čas se neposunul. To by mi někdo řekl. Učitelé by nám přece řekli, že odpadá první hodina, natož všem třídám najednou. Proč by si na mě domluvili takovou legrácku? To je taky blbost. Byla by neuvěřitelná náhoda, kdyby chodili každý den ve stejný čas a zrovna dnes by se všichni rozhodli jít dřív. Co se to teda děje?

Hlavní školní dveře byly zamčené. Vždycky bývají odemčené, abychom mohli dovnitř. To dá rozum. Vpravo od vchodových dveří jsou čtyři zvonky. Na prvním stojí „ředitelna“, na druhém „sborovna“, na třetím „kancelář“ a na čtvrtém „školník“. Poodstoupila jsem dozadu, abych viděla do oken. Bylo ještě šero, ale přesto bylo všude zhasnuto. Všude, až na okna sborovny. Přistoupila jsem ke dveřím. Ukazováček jsem položila na zvonek „sborovna“ a stiskla jsem ho. Chvíli nic. Pak tam trochu zašumělo a ozval se hlas. „Prosím?“ Žena. Asi paní zástupkyně. Ano, je to určitě ona. Bylo by zvláštní říct: Dobrý den. Já jsem žačka a jdu do školy. Ne, to rozhodně neřeknu. „Prosím? Je tam někdo?“ ozvalo se ze zvonku. „Dobrý den. Já se potřebuji dostat dovnitř, ale je zamčeno. Mohla byste mi prosím otevřít?“ „Ale jistě. Pojď dál,“ odpověděla trochu překvapeně paní zástupkyně po chvilce váhání. Dveře zadrnčely. Vzala jsem za kliku, a otevřely se.

Vešla jsem dovnitř. Dveře se za mnou zabouchly. To byl jediný zvuk, který byl zrovna slyšet. Obvykle slyším ruch a vidím spoustu lidí. Dnes je tu úplné ticho a nikoho nevidím. Položila jsem si otázku, kterou si kladu už od rána. Co se to dneska děje? A proč se paní zástupkyně chovala tak překvapeně a chvilku váhala, než mě pustila? Copak je něco divného na tom, že žák přijde do školy? No, dneska je vlastně divné všechno. Na to už jsem ale přišla dávno. Teď musím zjistit, co se děje.

Cestou do šatny ani ze šatny jsem nepotkala živou duši. Potom jsem se vydala po schodech nahoru do naší třídy. Židle jsou nahoře, světla jsou zhasnutá a na učitelském stole není ani třídní kniha. Zachovala jsem se jako každý den. Pověsila jsem si aktovku na háček u lavice, vyndala penál a připravila jsem si sešity na matematiku. Podívala jsem se na hodiny na zdi. Sedm minut do zvonění.

Po chvilce mi došlo, že sedět tady, přemýšlet a čekat co bude dál, nemá žádnou cenu. Ve sborovně bylo přece rozsvíceno, takže tam určitě jsou nějací učitelé, anebo alespoň paní

zástupkyně, jelikož mi zvedla zvonek. Dvakrát jsem o tom nepřemýšlela a vydala jsem se do sborovny. Ve druhém patře jsem se dala doleva. Na konci chodby stály dřevěné dveře. Místo kliky měly kouli. Zaklepala jsem. Blížily se kroky. Koule se pohnula a dveře se otevřely. Stála v nich moje třídní učitelka Eva Bláhová. Přívětivě, ale trochu ustaraně se na mě usmála. V její tváři nebylo žádné překvapení jako v hlase paní zástupkyně. Vypadalo to, jako kdyby můj příchod čekala. „Ahoj Anežko,“ řekla mile. „Copak tady děláš?“ Co asi dělá žák v pátek ráno ve škole pět minut před zvoněním? Tak dobře, hlavně klid. Paní učitelce Bláhové se z tváře pomalu ztrácel úsměv. Čekala na mou odpověď. Čekají na ni i ostatní učitelé, kteří jsou ve sborovně. Takovou situaci jsem si nikdy nebyla schopna ani představit.

Stojím ve dveřích sborovny před mojí třídní a před spoustou dalších učitelů. Všichni se na mě mlčky dívají a čekají na mou odpověď. Otevřela jsem ústa a jediné co z nich mírně roztřeseným hlasem vyšlo, bylo: „Dobrý den. J-já jsem přišla do školy jako vždy, ale nevím, proč tu nikdo další není.“ Paní učitelka se na chvilku odmlčela a povzdechla si. Poté ukázala směrem do sborovny. „Pojď dál,“ řekla tiše. Vešla jsem dovnitř. Všichni učitelé se snažili předstírat, že se na nás nedívají. „Posaď se,“ prohlásila vstřícně paní učitelka a ukázala na křeslo. Sama se posadila na gauč naproti mně. I když jsem byla mezi lidmi, které znám, a oni znají mě, připadala jsem si nesvá. Jako bych byla vetřelec na planetě, na kterou nepatřím. Paní učitelka se nadechla. Po chvilce váhání začala vyprávět:

„Je to trochu komplikované, ale snad to pochopíš. Zkrátka, už na začátku roku dostali vaši rodiče e-mail s informacemi, kdy budou prázdniny a ředitelská volna, viď?

Trochu se to však popletlo. Dnes je 3. 2. Všichni žáci dostali informaci, že dnes je ředitelské volno. No, tedy nejspíš všichni, až na tebe,“ tázavě se na mě podívala. Já jsem přikývla. „Jenomže volno má být až 2. 3., tedy v březnu. To je nejspíš informace, kterou jsi dostala ty a tvoji rodiče. Netuším, jak se stalo, že jsi jako jediná ze všech žáků byla správně informována.“

Vysoká mladá brunetka si po chvilce ticha povzdechla. „Byl to omyl. Co se stalo, už se nevrátí zpátky. Zjistili jsme to teprve před půl hodinou.“

Dostala jsem odpověď na všechny otázky. Proto jsem měla ten svíravý pocit. Holky si včera povídaly o nějakém volnu, ale já jsem je zrovna nevnímala, takže jsem zaslechla jen kousek. Už se mi to všechno vybavuje. Teď se mi hlavou honila nová otázka. Co teď se mnou bude? Pustí mě učitelé domů? Budu tady muset zůstat jako jediný žák až do konce vyučování?

Z myšlenek mě probral hlasitý školní zvonek. Dlouhé ticho, které nastalo po zvonění, prolomila moje dějepisářka slečna Slavíková. „Pokud jsem to správně pochopila, tak Anežčini rodiče byli informováni o tom, že dnes je normální školní den. Podle mě by měla zůstat tady až do konce vyučování. Je pátek 3. 2. Normální školní den jako vždy, a i když sice přišel naší vinou jen jeden žák, tak je stále naší povinností ho učit,“ zakončila svůj proslov paní učitelka Slavíková. Do debaty se přidal pan učitel Starý. „Já bych souhlasil s Markétou. Bude lepší, když tady Anežka zůstane.“ Ach jo. Já jsem doufala v pravý opak. Chci jít domů. Nechci být jediný žák v celé škole.

Dveře se za mnou zabouchly. Dlouze jsem vydechla. Je to za mnou. Můj nejhorší zážitek ze školy. Stála jsem před vchodovými dveřmi naší školy. Celé dopoledne jsem strávila uvnitř. Bylo to hrozné. Žák se ani nehlásí a vyučující ho vyvolá po každé otázce. Na začátku vyučovacích hodiny učitelé psali do třídní knihy, kdo chybí, a trvalo dost dlouho, než zapsali všechny. Na druhou stranu jsem dostala spoustu jedniček za aktivitu v hodinách a za to, že jsem jako jediná měla domácí úkoly. Při hodinách se učitelé chovali jako za běžných dnů. Já jsem se taky chovala jako za běžných dnů. Uvnitř jsem ale cítila tíseň. I když jsem byla ve

známém prostředí cítila jsem se jako v jiné galaxii. Stále před sebou vidím ustaraný, ale přesto milý úsměv paní učitelky Bláhové, a pohledy učitelů, kteří sledovali náš rozhovor. Pan učitel Kratochvíl při fyzice prohlásil, že nemá cenu probírat novou látku, takže mě zkoušel ze všeho, co jsme brali od začátku roku. Na spoustu věcí jsem si nedokázala vzpomenout. Ostatní učitelé mě také zkoušeli. Pane Bože. To bylo příšerné. Naštěstí je to za mnou a můžu jít v klidu domů. Ale co bude v pondělí? Budu se chovat, jako kdyby se nic takového nestalo? Učitelé to oznámí celé škole a všichni se mě na dnešek budou vyptávat? Nebo to učitelé udrží raději v tajnosti?

Uslyšela jsem zvonění. Proč ve škole zvoní? Vždyť vyučování skončilo. Počkat. Takhle přece nezvoní školní zvonek. Takhle zvoní… Takhle přece zvoní…

Automaticky jsem vzala do ruky vibrující telefon. Když jsem otevřela oči, první co jsem na displeji uviděla, bylo: pátek 3. 2. 6:00.

Anežka Peřinová, 12 let

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here