Miloš Pelikán: Milosrdná lež má pramalou hodnotu, zato důvěra je naprostou nutností

0
327
Šití roušek v chrudimské Modele. Foto: Kodl Cr

Tak schválně. Kdo ze čtenářů ví, co veledůležitého souvisí s letošním 25. říjnem? O státní svátek nejde, ten je až o tři dny později. Ale blíží se původní konec mimořádných opatření, která vyhlásila vláda s účinností od 9. října právě do nastávající neděle v rámci boje s koronavirem.

Ještě na konci září se málokdo odvážil veřejně tvrdit, že se situace bude zhoršovat natolik, že bude nutné rychle zavádět další a další tvrdá nařízení. Leč stalo se, a s touto nutností dnes hlasitě nesouhlasí jen menšina občanů a několik subjektů jako Institut Václava Klause nebo Hnutí občanské nespokojenosti. Čím dál víc lidí si však uvědomuje, že Česko je opravdu v průšvihu a dostat se z něj bude velmi obtížné. Vrchol krize přitom ministr zdravotnictví očekává až v listopadu.

Co dělat? Jasně, nepanikařit, dodržovat nařízení i osvědčenou prevenci, omezit fyzický kontakt s druhými na nezbytnou míru, pracovat z domova. Případně se i modlit. Ale to všechno si člověk zapíše za uši opravdu velkými písmeny, jen pokud důvěřuje politikům stojícím v čele státu. Tedy premiérovi a vládě. Jenže právě tahle důvěra je zatím povážlivě nízká.

Klíčových důvodů je víc. Některé skutky ministra Prymuly, k nimž byl zřejmě donucen zákulisními tlaky a které nemohl myslet vážně: třeba zákaz zpěvu na pódiu při zachování mluveného slova v kamenných divadlech, kde se i herci prostě musí projevovat hlasitě. Nebo jeho striktní ujištění, že žáci 1. stupně základní školy se „bez podmínek“ vrátí do lavic hned po podzimních prázdninách. Že se tak opravdu stane, by dneska jeden nevsadil ani zlámanou grešli.

Mnoho lidí naštvalo zlehčování vážnosti situace od premiéra Babiše. Vrcholem bylo jeho chlácholení v neděli 13. září v online pořadu Čau lidi, že je málo hospitalizovaných a mrtvých, a doporučení tamtéž, abychom se „přestali strašit koronavirem“. Svůj názor sice premiér po několika dnech změnil, ale osobní omluvy za přehnaný optimismus jsme se od něj nedočkali.

Kdekoho rozhněvala i snaha ministra vnitra Hamáčka o utajování informací, „jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit účinnost krizových opatření”. Pokud s nečekanou novelou zákona o krizovém řízení uspěje, novináři takové informace nedostanou, ani když o ně požádají na základě zákona o svobodném přístupu k nim… Ale dospělí lidé bývají schopni snášet i velmi nepříjemnou pravdu a drsná fakta: když jsou věci otevřeně pojmenovány, stane se nebezpečí viditelnějším, a tudíž méně obávaným.

K uvedeným příkladům lze položit nikoli řečnickou otázku. Pokoušejí se vysocí politici o milosrdné lhaní, aby obyvatelstvo příliš nepolekali, nebo je jejich počínání projevem jakéhosi naivního, fakty nepodloženého přesvědčení?

Je evidentní, že přísná opatření v kombinaci s kvalitním zdravotnickým systémem nic neřeší. Věc se má tak: Čím víc budou členové vlády upřímní, vnímaví k faktům a rozvážní, tím budou pro lidi důvěryhodnější. A jen s vysokou důvěrou se na obzoru objeví šance, že (téměř) všichni budou ochotní táhnout za jeden provaz. Což je naprostá nutnost: bez několikaměsíční soudržnosti toho neviditelného prevíta nezkrotíme. Ani v Chrudimi.

Napsal: Miloš Pelikán

Postskriptum: Páteční události související s ministrem Prymulou zasadily důvěře k vládě další těžkou ránu. Čeho dalšího neblahého budeme ještě svědky?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here