Zažívám hodně emotivní věci, které mne ženou dopředu, říká Lukáš Zeman, který má na svých bedrech 22 Ukrajinců

0
2010
Lukáš Zeman. Foto: fb

Patrně největším hrdinou současné uprchlické krize z Ukrajiny v Chrudimi je provozovatel restaurace Monaco Lukáš Zeman. Nejenže za své peníze denně stravuje ukrajinské ženy s dětmi v ubytovacím zařízení v chrudimské sportovní hale, ale v neděli se chystá spolu s kamarády odjet na slovensko-ukrajinskou hranici a dovézt sem potraviny, léky, hygienické potřeby a další nezbytnosti těm nejpotřebnějším, kteří stojí hodiny promrzlí v dlouhé frontě a čekají, až budou vpuštěni na slovenskou stranu, kam míří do bezpečí před válkou, která zuří v jejich domovině.

Lukáše jsme zastihli v plném zápřahu. Organizuje nejen materiální sbírku a připravuje vše potřebné na dlouhou cestu, ale stará se zároveň o to, aby „chrudimským“ uprchlicím s dětmi nic nechybělo. Volat mu lze na telefonní číslo 776 200 250.

Foto: Oli fb

Lukáši, organizuješ sbírku pro ukrajinské uprchlíky, kteří jsou stále na cestě ze své země. Jak se o tom lidé dozvěděli?

Začal jsem dávat příspěvky na sociální sítě a už během prvního dne měly dva a půl tisíce zhlédnutí, což mě mile překvapilo. Lidé mi začali postupně psát a volat a vyptávali se, čím a jak mohou pomoci. Současně chtěli vědět, co chystáme, aby si mohli udělat o všem lepší představu. Následující den jsem mohl zájemcům předat seznam, co všechno bude zapotřebí k hranicím přivézt, a sdělit komu všemu chceme pomáhat. Naše pomoc přitom cílí na sortu lidí, kteří jdou k hranicím pěšky anebo zde budou čekat na odvoz do jiných zemí. Celkem nás nezajímají lidé v autech, protože mají peníze a vše, co potřebují, s sebou. Nemají v úmyslu hned za hranicemi zastavit, ale jedou okamžitě pryč. Proto se zaměřujeme výhradně na matky s dětmi, které čekají neskutečně dlouhou dobu ve frontách před celnicemi, což je obrovský průšvih. Řešíme proto už třetí den, jestli nás pustí na ukrajinskou stranu, protože tam by byla naše pomoc ještě účinnější. Bohužel je tato možnost minimální, ale rozhodně ji nevylučujeme. Bude hodně záležet na tom, kam se dostaneme a jak bude situace na místě vypadat. Získal jsem kontakty během uplynulých čtyř dní na lidi, kteří jsou v přímém kontaktu s Českým červených křížem, který provozuje na ukrajinské straně stánky a budou Ukrajinu opouštět, ale situace tam se mění každým dnem. Některé přechody jsou jeden den prázdné a druhý den přeplněné, proto si počkáme na neděli, kdy tyto lidi zkontaktujeme, aby nám pomohli ve výběru místa, kde budeme zapotřebí nejvíc, abychom zbytečně někde nebloudili nebo nepřekáželi.

Naším záměrem je tam přijet, postavit stany, vyndat z vozidel věci, které lidem pomohou, nainstalujeme plynové bomby s hořáky a začneme ohřívat předem připravené pokrmy, které přivezeme zachlazené z Chrudimi. Můžeme také lidem pomoci s nějakou základní zdravotní péčí, protože jsme dostali finanční dar v hodnotě 45 tisíc korun od primáře dětského oddělení Chrudimské nemocnice Davida Kasala, za který pořídíme léky, které jsme si na základě předchozí zkušenosti vyžádali. Když pan Kasal zjistil, že máme na léky jen čtyři tisíce, uhradil celou potřebnou částku a navíc nám pomohl léky zajistit, za což mu nesmírně děkujeme.

Kolik stravuje v současnosti vaše restaurace v Chrudimi ukrajinských rodin nebo lidí?

Denně stravujeme momentálně 22 lidí. Zajišťujeme jim obědy a večeře a vozíme jim i nějaké sladkosti, které dostaneme od lidí. O všechny tyto lidi se stará naše kamarádka, učitelka ze základní školy, Olinka, která je Ukrajinka, jež vyrostla v Chrudimi a pan starosta Pilný je s ní v každodenním kontaktu, takže je o uprchlíky perfektně postaráno. Dnes jsem ještě do ubytovny přivedl další naši kamarádku, Elišku Dostálovou, která se chtěla do pomoci také zapojit. Přišel jsem ji představit, Olinka všechno překládala, a strávil jsem tam s nimi hodinku a půl. Pomáhali jsme rodinám dobít kredity do mobilů, zajistit věci denní potřeby, ať už pantofle nebo prací prášky. Něco jsme měli ze své sbírky, něco nám poskytl Mama klub Chrudim, který je na takové případy připraven. Eliška zároveň řeší obrovský problém s penězi. Když už uprchlice nějaké peníze mají, tak většinou jen ruské rubly, které nikdo nechce, ani žádná směnárna. A pokud mají ukrajinské hřivny, tak doposud byl směnný kurz asi 80 haléřů za jednu českou korunu, ale odpoledne jsem dostal informaci od jedné směnárny, která je sice vezme, ale dá jen 30 haléřů za jednu hřivnu. A ta maminka, která přišla úplně o všechno – má jenom dítě, telefon, holé nohy a 10 tisíc hřiven, tak jsme jí poskytli finanční hotovost, dobili kredit, což zařídil Mama klub, a všechny potřebné věci. Myslím si, že je o tyto uprchlíky v Chrudimi z mého pohledu opravdu skvěle postaráno.

Takového starostu jsme ještě neměli, klobouk dolů

S kolika vozidly vyrážíte v neděli na cestu?

Naše posádka se rozšířila. Původně jsme měli jet jedním autem, nakonec pojedou dvě auta a bude nás šest – pět lidí z naší restaurace a již zmíněná Olinka, které pan starosta Pilný zařídil volno ve škole. Dokonce jí dnes volali z Ministerstva školství, že ji na přímluvu pana starosty uvolňují na tuto dobročinnou akci. Bez pana starosty by asi Olinka jet nemohla, protože by musela jít do práce učit.

Jak se ti, Lukáši, spolupracuje s panem starostou?

Jsem z této spolupráce nadšený. Má sice hodně práce, ale opravdu se stará a je aktivní. Nemám, co bych mu vytkl. Vybavuji si naši poslední pracovní schůzku o půl dvanácté v noci, protože do té doby byl naprosto pracovně vytížený. Musel jsem se tomu smát, protože jsem za ním šel po liduprázdném Resselově náměstí a jediná okna, která svítila do tmy, byla ta jeho v pracovně radnice. Musím před ním smeknout klobouk, protože je vidět, že za věci opravdu bojuje, jen o nich nemluví. Za sebe mohu říct, že takovou starost o Chrudim ještě nikdo před ním neměl. Buďme za něj rádi.

Co vezete s sebou? A mohou vám lidé ještě něčím přispět?

Po dnešku máme opravdu velikánskou várku věcí. Moje šestiletá dcerka Nelinka se při nějaké debatě ve školce zmínila o tom, že pojedu na Ukrajinu, a díky tomu se učitelky v mateřince v Topoli doslova „zbláznily“ natolik, že nakoupily věci, které jsem uváděl, že s sebou budeme potřebovat. Spojily se s některými dalšími ochotnými maminkami a dokázaly za dva dny za společné peníze všechno nakoupit. Pro mne to jsou paní učitelky s velkým „P“, protože jsou to maminky, které hospodaří s patnácti tisíci měsíčně, a z toho, co dokázaly nakoupit, jsem byl úplně vyřízený. A to jen kvůli výřečnosti naší Nelinky ve školce.

A co tedy vezete?

Maminky s dětmi se potřebují rychle najíst, něčeho teplého se napít, potřebují cukry, aby v mrazu doplnily energii. Dále si potřebují ošetřit puchýře, omrzliny a pleť, obléct si teplé ponožky, protože jsou promrzlé, stejně tak potřebují paraleny a dětské čípky, protože trpí teplotami, krémy na omrzlé a rozpraskané rty a podobně. S touto pomocí tam jedeme. Navařili jsme 300 porcí polévky s chlebem, dále 400 porcí boloňské omáčky s těstovinami, máme s sebou čaj, horkou vodu a sunar na dětskou kaši, 150 obložených kaiserek díky obrovským darům od firem Maso-uzeniny Franzouz a Bidfood, jež nám poskytly suroviny. Máme k tomu i zdravotní potřeby, dětské věci a 500 kusů ponožek, které nám věnovala chrudimská Evona. Nechybí samozřejmě ani finanční hotovost, kterou nám poskytli blízcí, rodina, kamarádi, a za kterou jsme nakoupili v JIPu vody, plíny, vlhčené ubrousky, krémy, vložky, tampóny a další nezbytnosti, které budou potřeba. Kvůli tomu tam jedeme.

Materiální pomoc učitelek a maminek, které vodí svoje děti do Mateřské školy v Topoli a složily se na ni. Foto: Lukáš Zeman

Jsem dvoumetrový plešatý chlap, kterého se nejprve báli

Jak to na tebe ukrajinští uprchlíci zapůsobili?

Co si budeme povídat. Jsem dvoumetrový plešatý chlap a přesně takoví vyhánějí ženy a děti z jejich obydlí. Proto se mne nejprve bály, ale protože tam se mnou byla Olinka, tak je uklidnila a představila mne jako toho, kdo jim chce pomoci. Pochopily to velice rychle a děti mě začaly objímat kolem krku a hrát si se mnou, protože jsem jim přivezl plyšáky od jedné maminky. Vědí už, že jsem jejich a když jsem přijel další den, hned mne vítaly a byly vděčné. Samozřejmě, že se tam najdou i tací, kteří jsou z movitých rodin a pomocí pohrdají. Teď už tam ale zůstávají jen ti potřební. Po rozhovoru s jednou maminkou jsem byl opravdu dojatý.

Včera mě na Monaku navštívil jeden důchodce – běžec z KRBu Chrudim, který mi přinesl tisícikorunu, abych ji použil na to, co bude potřeba. Přesně tohle jsou dary, které člověka nabíjí energií a uvědomuje si, že dělá správnou věc. Dali mi peníze důchodci, kteří peníze nemají, stejně tak učitelky nebo maminky na mateřské dovolené, které jich nemají mnoho. To jsou tak emotivní věci, že mě ženou dopředu. Zkrátka, tohle se musí zažít. Navíc mě podporuje moje rodina, což je základ úplně všeho, podporují mě i tetičky, kamarádi, kteří neustále volají, s čím potřebuji pomoci, jestli nechci auto, naftu, prostě cokoliv. Pak se to dělá opravdu samo.

Děkuji za rozhovor i za to, co děláš.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here