Co odnesl čas aneb Vzpomínka na slatiňanskou plovárnu

3
1008
Slatiňanská plovárna před rokem 1941. Foto: archiv města Slatiňany

Tak dávno a dávno už je tomu, co jsem jako malé děvčátko pobývala ve Slatiňanech. Dnes už jen hladím místa, kde jsem byla šťastná, svobodná, volná i divoká, abych z nich otřela prach, který je za ty roky pokryl. Patří k nim i slatiňanská plovárna.

Je tomu už opravdu dávno, co mé malé nožky v ochozených sandálech běžely kolem a proti proudu řeky Chrudimky, dříve Kamenice, aby byly co nejdříve na prvorepublikové plovárně, která byla celá ze dřeva a krásně voněla nejen pryskyřicí, ale i vodou, která byla napouštěna přímo ze řeky.

Doma jsem dostala dvě koruny. Jednu na vstup a druhou na výbornou žlutou limonádu. Zaplatila jsem u pokladny, která stála hned u vchodu a kde prodával lístky pan Malina, vlastně i tu limonádu.

Pak jsme se šly (byla jsme samá děvčata) převléknout do dlouhé dřevěné převlékárny, ke které vedly dva podélné schůdky. V kabince jsme samozřejmě čekaly, až nás budou chlapci pozorovat dírkou, kterou si udělali tím, že vytlačili suk ve dřevě. Hrozně jsme při tom pištěly.

Ostrůvek s vrbou uprostřed.  Foto: archiv města Slatiňany

Pak jsme rychle rozložily na prkna, která tam jsou dodnes, starou deku a utíkaly do vody. Než jsme se samy naučily plavat, chodily jsme nejdřív do „půlmetráku“, který měl svůj jižní vstup se schůdky směrem od Škrovádu. Byl to úzký pruh, dnes by se řeklo bazénu, kde jsme si musily dávat pozor na onen další schůdek, který uváděl plavce do velkého prostoru a větší hloubky, která dosahovala v místech u pokladny dvou metrů. Do toho prostoru (nepíši „bazénu“, protože by to mé vzpomínání na prvorepublikovou plovárnu jen poškodilo) vedly ještě další dva postranní vstupy se schůdky, které byly z každé delší strany plovárny osázené vzrostlými zeravy vzhlížejícími se v hladině.

Jeden vstup byl ze strany od cesty, druhý směrem od řeky a oba ústily do „metráku“. Uprostřed velkého jednolitého prostoru, tedy mezi „metrákem“ a „dvoumetrákem“, stál oválný ostrůvek, rovněž osázený stromy, ale nemohu si už vybavit jakým druhem. Celému tomuto prostoru vévodila tolik žádaná, neustále okupovaná a dlouhým používáním krásně vyleštěná kláda, na které se sedělo i navzájem shazovalo, protože byla kluzká. Někdy se velcí kluci postavili po obou stranách klády, střídavě ji tlačili pod vodu a nechávali vyplout. To byly pak vlny jako na moři a my děti, co uměly už plavat, si mohly užívat vlnobití.

Odpoledne, když se sešli všichni velcí klučičí kamarádi, to vylezli na střechu pokladny a skákali šipky do „dvojky,“ jak se té části plovárny též říkalo, tedy „dvoumetráku“. Účastnily se i některé odvážné vzrostlé dívky a my děti jsme je obdivovaly. Samozřejmě přihlížel i pan Malina, který nepřestával prodávat lístky a limonádu. I chlapi, co hráli karty na dřevěné terásce u pokladny, která byla obehnána dřevěným plůtkem, přestali hrát a sledovali krásná těla a ladné šipky.

Před starou slatiňanskou plovárnou. Foto: archiv města Slatiňany

No, a co se dělo, když začalo pršet. Víte, vše bylo tehdy jiné, i počasí… Nikdo neutíkal z plovárny, ale všichni se narvali právě na onu zastřešenou terásku u kasy. Vzpomínám, jak jsem tam jednou stála v pozoru, abych se vešla, ramínka přikrčená a hlavu vzhůru, abych mohla vůbec dýchat. Jakmile pršet přestalo, každý, kdo zapomněl ukrýt deky, je sušil. Ostatně, obloha už byla zase modrá, sluníčko svítilo a my všichni jsme zase utekli do vody.

Ještě jedna stavba byla na plovárně, a to u „dvoumetráku“ vedle řeky. Tam chodili zase ti chlapi hrát pinec, tedy pin-pong. A my jako malá děvčátka jsme tam zvědavě nakukovaly.

Mým velkým přáním bylo, aby mě kluci házeli do vody, jako to dělali s ostatními děvčaty. Nikdy se to ale nestalo, protože jsem si dlouhou dobu zachovávala vzezření dívenky.

Na plovárnu jsem nemohla chodit každý den, protože by to bylo moc peněz. A tak jsme s děvčaty chodily pod Sajdlova, pod Vopo neboli k Opočenským, pod splav nebo nad něj, kde jsme lovily v kořenech porostu škeble. Nosily jsme si je domů v naději, že získáme perlu. Ale o tom napíšu někdy příště…

Nejlepší byla ale plovárna. A tak se stalo, že jsme doma řekly, že jdeme do řeky, a zatím jsme přebrodily řeku či přelezly půlkruhovou zábranu s bodci na konci plovárny. Měla jsem vždy ale výčitky svědomí: styděla jsem se sama před sebou, že podvádím pana Malinu, který byl na nás malé děti vždy hodný.

Přestavba slatiňanské plovárny. Foto: archiv města Slatiňany

Vše je pryč. I ta stará plovárna, kde jsem se sama naučila plavat. Bylo to zrovna, když vypouštěli vodu, aby plovárnu (ne bazén, tak jsme to nikdy neříkaly) umyli rýžovými kartáči na holi. Mohla jsem tak plavat po celé plovárně a učila jsem se to neúnavně celý den. V životě jsem se tolik nenapila vody jako tehdy. Ale k večeru, než začnou chodit klekánice (o nich jindy), jsem utíkala domů šťastná, že umím plavat.

A pak… pak už jsem plavala po celé plovce. Na plovárně jsem vyrostla stejně jako v parku na zámku, kam mě vodil můj děda, u Panny Marie, ve Škrovádě, v Kochánovicích. Dodneška se na tahle místa ráda vracím.

Naposledy jsem zažila starou plovárnu, když mi bylo asi patnáct let. To jsme si šly s kamarádkou z gymnasia zaplavat hned, jak ráno otevřeli. Plavaly jsme v ještě studené říční vodě, která měla nahnědlou barvu Kamenice, mezi malými rybkami. To byla krása!

Po šťastném svém dětství, kdy jsem se cítila tak svobodná a volná, odcházím ze Slatiňan na studie. Když jsem se vrátila, už nebyla ta stará a mému srdci tak milá plovárna. Nebyla dřevěná pokladna s terasou a šprlením. Neseděl v ní hodný pan Malina. Nebyly dřevěné a voňavé převlékárny, nepištěly v nich děvčátka, vstup do vody nebyl osázen zeravy, nebyla kláda, výrostci už neskákali šipky ze střechy kasy… Vše bylo z cihel a betonu. Jen ta prkna mnohokrát opravovaná, co slouží k odpočinku a opalování, bohudíky zůstala. Voda už nebyla čerpána z řeky, ale byla čistá. Začalo se tomu říkat koupaliště.

Foto: archiv města Slatiňany

Na plovárnu, jak jsem jí dál říkala, jsem přesto chodila dál. Učila jsem tam plavat své děti i vnoučata a povídala jsem jim o starých dobrých časech. Teď už ji navštěvuji sama. Někdy se sejdeme na prknech se starousedlíky či mými vrstevníky, abychom si zavzpomínali. Je to hezké vzpomínání, při kterém oslavujeme nejen plovárnu, ale celé Slatiňany jako čarokraj.

Někdy je mi na prknech smutno. To když se blíží konec léta. Je tu jen pomálu lidí, děti rodiče nezlobí, nesmějí se, nepovykují a neječí, když dostanou žihadlo od včeliček, kterých je na plovárně vždy hojnost. Slunce už tolik nehřeje a stromy vysázené kolem řeky smutně šumí, jako by říkaly: „Neseme poselství ze strnišť, už je čas.“ A to už jelen čůrá do vody, tak nám to doma říkali. Léto končí a s ním i plovárna.

Ano, Slatiňany jsou doslova svaté místo a já jsem ráda, že jsem své dětství a mládí mohla v tomto krásném kraji prožít a že se sem mohu stále vracet.

Ráda čtu cedulku PLOVÁRNA na směrovce. Už to tedy není koupaliště, ale zase PLOVÁRNA. A tak by to mělo zůstat.

MM

Foto: archiv města Slatiňany
Foto: archiv města Slatiňany
Foto: archiv města Slatiňany
Korunový vstupní lístek na starou slatiňanskou plovárnu. Foto: archiv města Slatiňany

3 KOMENTÁŘE

  1. Díky za moc krásné vzpomínání.Ostrůvek uprostřed už sice nepamatuji,ale kluzkou kládu,dřevem vonící převlékárnu a čtyř a vícemístnou houpačku nad řekou ano.Při čtení na mě dýchlo dávno minulé,ale šťastné
    dětství a plovka byla jeho součástí.Díky

  2. Krásná vzpomínka na starou plovárnu. S klukama jsme jednou vlezli pod rošty v převlékárnách. Těch drobných a prstýnků co jsme našli. I spoustu mincí s hákovým křížem.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here