Moje milovaná stříbrná řeka Chrudimka

0
405
Chrudimka na Janderově 1. 11. 1956. Foto: Jindřich Vodička

Pramení na Vysočině, v kraji, který je známý svou drsnou přírodou, nevlídným klimatem, nakonec i těžkým žítím. Přesto se i zde usadili kdysi dávno lidé, kteří hledali místo u vody, která pro ně znamenala život. Připomeňme Kelty a Nasavrky, Strádov… a nakonec i Slatiňany. Nic jim nebránilo v tom, aby se tady usídlili.

Ano, voda je život. Ani já si nedovedu představit, že bych žila v krajině, kterou neprotéká řeka. Dává nám i přírodě vláhu, potravu. A co víc – krásu, která je sice proměnlivá, v toku řeky pomíjivá, přesto podmanivá.

Trochu vnímavější člověk mívá srdci svému milá zákoutí u své řeky, kam chodí posedět, dívat se na její proud, který je buď rychlý, či zpomalený meandry, které řeka za svou dlouhou dobu svého toku vytvořila. I já mám takových míst několik.

Chrudimka v Bojanově v roce 1961. Foto: z archivu MM

Vzpomínám na „mou“ plovárnu, vzpomínám na dobu, kdy jsme jako děvčátka musely vyměnit „plovku“ za řeku…

Začínaly jsme na jaře. To byla plovárna ještě zavřená, počasí nebylo na koupání, ale mohly jsme „chodit vodou“, jak jsme tomu říkaly. Později, když už jsem byla dospělou ženou a matkou dvou synů, jsem žádný rok nezapomněla vzít je na procházku úsekem řeky mého mládí.

Svou pouť jsme jako děti začínaly od dřevěné lávky (dnes pevného mostu) na návsi, dnes Starém náměstí, proti proudu řeky. Vzaly jsme si staré děravé „jarmilky“, to byly boty na cvičení v tělocvičně ve škole či Sokole, kam jsem se sestrou a se všemi sestřenicemi pravidelně docházela, a šlo se chodit vodou s vyhrnutými nohavicemi či sukní. Skákaly jsme z ostrůvku na ostrůvek, který se na jaře pravidelně zazelenal – a je tomu tak doposud.

Opatrně a tiše jsme našlapovaly, abychom mohly ulovit „paličáky“, malé rybky, které se skrývaly pod kameny. To se musely sepnou dlaně k sobě, opatrně najet prsty pod kámen, dlaně rozevřít a nechat spojená jen zápěstí. Když jsme paličáka ucítily, hned jsme dlaň zavřely a opatrně nesly rybky do připravené nádoby s vodou na kameni či na břehu řeky. Ty jsme pak nosily domů i s „jehlami“, což byl povyrostlý plůdek, abychom se s nimi potěšily a následující den pustily na prosbu mého otce: „Netrapte je, holky.“ A tak byly zase svobodnými.

Pak jsme musely jít po levém břehy řeky, kde byla mělčina. Na pravém byla totiž dvě místa k máchání prádla a koupání nejen dětí, ale i dospělých.

Řeka Chrudimka v Bojanově v roce 1961. Foto: z archivu MM

Prvním bylo koupání „U Sajdlova“, kde žila stará paní Seidlová, ke které jezdila na prázdniny její dcera Růženka z Prahy s rodinou. Ta dbala, aby bylo místo vždy uzpůsobené ke koupání i máchání prádla. Ještě jako mladá maminka jsem tam chodila máchat vyvařené plínky pro syna. Jeden čas dokonce Růženka nechala stočit proud, takže tekla voda proti vodě, než se zas vrátila zpět… Moc jsme si to tam užívaly.

Do léta bylo ještě ale dost času, tak jsme šly mělčinou dál. Kousek od Sajdlova bylo další místo ke koupání, a to „Podvopo“. Na mírně vyvýšeném náspu stával domek Opočenských, proto jsme mu tak říkaly. Na lavičce na zápraží tam seděli manželé Opočenských a přihlíželi dovádění nás dětí. Pokud ale byly opravdu parné dny, koupali se tam i dospělí, kteří na nás dohlíželi. Já se ráda dívala, jak jeden starý pán z panského statku umí ležet na vodě na zádech, neplave, a přece se nepotopí.

Jako dítě jsem se uměla potápět s otevřenýma očima. Řeky byly tenkrát mnohem čistší než dnes, a tak jsem jednou uviděla pod vstupním kamenem do vody štiku, která tam „bydlela“. Od té doby jsem se u něj bála plavat, ale na Podvopo jsem chodit nepřestala.

Chrudimka v Horním Bradle. Foceno 24. 9. 1963. Foto: z archivu MM

Ráda jsem tam sedávala na břehu řeky, když se slunce už schylovalo k západu a stromy na protějším břehu vrhaly dlouhé stíny. Pamatuji si, že jsem už jako malá dlouho hleděla na řeku, která neustále plyne a odnáší s sebou nejen spadané listí, ale také všechen čas, který nejde vrátit. Bývalo mi z toho smutno, protože jsem si, ač ještě mladá dívka, uvědomovala, že s proudem ubíhá i život každého z nás…

I dnes ráda chodím na Podvopo a dívám se, abych si připomněla tvrzení, že dvakrát člověk nevstoupí do téže řeky a měl by podle toho žít. Ale to už by byl jiný příběh…

Když jsme se jako děti dál brodily proti proudu, došly jsme až ke splavu, přes který vede most. Dříve tam ale žádný nebyl. A tak si v létě pan Pilař zkracoval cestu na nádraží tím,že zul boty, přešel přes splav a na druhém břehu je zase obul. Také jsme to jako děti dělaly. Běhaly jsme po splavu sem a tam nebo jsme v létě šplhaly nahoru, kde jsme seděly a svými tělíčky tvořily hráz, takže voda musela rozčísnout své vlasy, aby mohla pokračovat v dlouhé cestě.

Lezly jsme i pod splav, kde jsme byly schované pěkně v suchu a voda prýštila přes nás. Jindy jsme seděly na kamenech pod splavem a nechávaly si bubnovat vodu na záda.

Pod splavem se nechalo také plavat, ale muselo se bojovat se silnějším proudem. Odpočívaly jsme pak na velkých žulových kamenech u hráze, kam jsme vylezly a vyhřívaly se na slunci.

Chrudimka u Janderova v červenci 1961. Foto: z archivu MM

Lehávaly jsme i na trávě nad splavem a pozorovaly vodu. Byla tak krásná! Na splav jsme házely lístečky nebo malé větvičky a pozorovaly, jak se voda začeří, uchopí je a sveze dolů.

Nad splavem směrem od slatiňanské plovárny putovala řeka tiše a plynule. Na splavu si rozpustila ty své vlasy a pod ním je zase zcuchala, než mohla zase dál volně plynout po opukových kamenech – po placácích.

Už jsem zmiňovala prostor nad splavem. Tam jsme lovily škeble v kořenech stromů a porostu, které jsme pak nosily v kbelících s říční vodou domů s nadějí, že najdeme alespoň v jedné perlu…

Můj otec rybařil a často mě brával s sebou. To byli v řece ještě pstruzi a lipani, které nám má matka pak upravila k večeři. Otec mě také využíval k tomu, že když se mu zasekl háček o nějakou větvičku či předmět plavající v řece, abych doplavala na konec vlasce a háček uvolnila. Dělala jsem to ráda, protože jsem si, když nebylo ještě úplně na koupání, zaplavala. To má sestřenice, jejíž otec byl bratrem mého táty, byla šikovnější. Vyprávěla mi, že plavala s návnadou na háčku až tam, kde opravdu berou. Nesměl ji ale nikdo při tom počínání vidět…

A už jsme u plovárny Na Rafandě, jak se tam říkalo, ve Škrovádě, kde voda teče někde klidně, jinde divoce, to když překonává kameny pomocí pěny. Je stříbrná… Protéká oblastí u mlýna Skály, kde jsme jako děti běhaly po zbytku vytěžených pískovcových skal a pily ze studánky za mostem na levém břehu řeky, která už tam dnes není.

Chrudimku lemovala v Chrudimi řada topolů. Snímek je z 30. března 1959. Foto: z archivu MM

Tamní chatové oblasti se říkalo Borek. Krásné koupání, zvláště za hodně horkých dnů! Voda byla jako břitva, takže jsme se velmi osvěžily. Chodila jsem tam jako malá a později i se svými dětmi. Výška vody dosahovala dvou metrů, takže moji synové mohli směle skákat šipky. Od sirného potoka v zákrutu řeky s ostrůvkem nasedali na duši od traktoru spolu se svou malou sestřenicí, kterou vozili, aby se sama nebála. Pluli po proudu řeky až k Borku, pak znovu a znovu utíkali k meandru, kde opakovaně nasedali a plavili se až tam, kde jsem na ně čekala.

Dnes už se na Borku nekoupe, protože chataři přestali upravovat koryto Chrudimky. Tak tam chodím posedět, zavzpomínat, pohladit očima…

Míst ke koupání v okolí a přímo ve Slatiňanech bylo několik. My jako děti jsme je měly přísně rozvržené podle toho, kde jsme bydlely. Pod Vondráčkova čili Pod lékárnou jsme se také koupaly, ale málo: nebyl to náš rajón, tam se koupaly děti bydlištěm tamtéž. Chodily jsme také vodou pod mostem knížete Auersperga, kde ještě má vnoučata nacházela škebličky, i když už prázdné. Koupání bylo i pod železničním mostem, přes který jezdil a jezdí vlak směrem na Chrudim či z Chrudimě. Ale tam jsme byly asi jen jednou či dvakrát. Dávaly jsme přednost svým oblíbeným místům.

Pravá krása řeky je ale asi až ve Strádovském Pekle či v Krkance, kde vidíme z prudkých strání kaňony s vinoucí se stříbrnou nití se všemi peřejemi, které řeka překonává. I tam jsem později chodila se svými dětmi a vnoučaty, abych jim ukázala tu nádheru, ten čarokrásný kraj stříbropěnné Chrudimky.

Řeka Chrudimka před Chrudimí 30. března 1959. Foto: z archivu MM

Mám ráda místa u řeky, o kterých jsem se zmínila. Dál proti proudu jsem nikdy nešla. Snad někdo popíše její divoký tok Vysočinou. Já chci jen oslavit Chrudimku v krátké části v mnou milovaném kraji, který si zaslouží být oslavován.

Chrudimka je vždy krásná. Ať je to v čase jejího míru, nebo za velké vody, která se vylévá z jejího koryta a kterou mi kdysi ukazoval otec. Řeku též miloval a rád u ní sedával. Dnes jsem u ní sama, ale jen zdánlivě. Můj otec stále „sedí“ vedle mne…

Řeka není vždy tekoucím stříbrem, při velké vodě má hnědou barvu, kterou přimíchá proud z Vysočiny. S valící se zeminou a vzdouvajícími se vlnami vzbuzuje respekt a úžas.

I v zimě měl každý splav svou krásu a kouzlo. Když hodně mrzlo, stávalo se z něj“ ledové království“s dlouhými rampouchy či krajkovými záclonkami. Za mého dětství zamrzala celá řeka. To jsme po ní bruslily. Při tání jsme jezdily zase na krách. Když jsem jednou bruslila u mostu knížete Auersperga, začal se pode mnou podivně prohýbat a vlnit led. Najela jsem totiž na místo, kde nebyla řeka pořádně zamrzlá. Dodneška si pamatuji, jak jsem se hrozně bála, že se propadnu a utopím. V poslední chvíli mě napadlo, abych si lehla na led a rozložila váhu svého těla z ostrých čepelí bruslí na zamrzlou vodní plochu. Vše dobře dopadlo. Doplazila jsem se na břeh, zula brusle a utíkala domů.

Chrudimka u mostu ve Slatiňanech 7. října 1959. Foto: z archivu MM

Ale stejně jsme v zimě jen čekaly na to, až budeme moci zase chodit vodou, chytat paličáky a jehly, sbírat škeble a vůbec… být se svou řekou.

Řeka, z níž jsem vybrala jen malou část v krajině mého dětství, toho za svého putování hodně viděla. Určitě to byl často zrod nového života a hlavně osudy lidí kolem ní. Slyšela mnohé jejich radosti i bolesti, vyposlechla smích i pláč, ruch za bílého dne i posvátný klid večerního usínání či usebrání. To vše se jí vrylo do vln a vlnek. A proud nese příběhy vody, přírody a lidí dál. Řeka by mohla vyprávět!

MM

Údolí řeky Chrudimky ve Škrovádě 4. září 1958. Foto: z archivu MM
Chrudimka ve Škrovádě 1. listopadu 1956. Foto: z archivu MM
Řeka Chrudimka v Topoli u Kalousova 28. března 1956. Foto: z archivu MM

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here