Pavel Kašpárek: dýdžej, na kterého lidi nezapomněli ani po dvaceti letech

0
1788
Pavel Kašpárek vyrazil na další evropské turné. Foto: z archivu Pavla Kašpárka

Ještě teď ho lidé zastavují a ptají se, kde právě hraje. On už přitom pověsil práci dýdžeje před dvaceti lety na hřebík a je pomalu víc doma v Německu, než v Chrudimi. Jak mnozí jistě poznali, řeč je o Pavlu Kašpárkovi, kterého jsem zastihl s rodinou krátce před odjezdem na evropské turné, kde bude jako řidič autobusu doprovázet slavného australského zpěváka a skladatele Nicka Cavea.

Jak došlo k tomu, že ses dostal do blízkosti hvězd světové pop music a rockové hudby?

Pracuji už přes dvacet let pro jednu německou agenturu, z toho deset let jezdím pravidelně každé léto s různými hudebními hvězdami. Nejhezčí vzpomínky mám hned na první turné s americkou skupinou Papa Roach. Následovaly další štace, například s Rihannou, Lenny Kravitzem, Green Day, Markem Knopflerem nebo australskými Midnight Oil, kteří pro mě představují milé vzpomínky na mládí. Potkávám přirozeně na letních festivalech i řadu jiných zpěváků, kapel a lidí, které jsem dříve znal jen z plakátů a televize, a je to pro mě úžasný svět, kde se cítím opravdu dobře.

Pavel v zázemí jednoho z festivalů. Foto: z archivu Pavla Kašpárka

V čem spočívá tvoje spolupráce s nimi?

Starám se o ně především jako řidič speciálně vybaveného autobusu, který je vybaven podle požadavků každého umělce. A nejenže řídím, ale zároveň spolupracuji i s produkcí, protože všichni ti lidé v autobusu bydlí a musí se v něm cítit jako doma. Snažíme se tedy vytvářet v autobusu maximální pohodlí a pohodu. Každý ze slavnějších umělců může mít přitom zvláštní přání a diktovat si podmínky, jaké chce, takže když si Rihanna vzpomene, že chce mít vlastní sprchu, záchod a svůj obývací pokoj v prvním patře autobusu, tak je bude mít. Všímám si ale toho, že zvláště u rockerů nejde o nic mimořádného, že jsou to normální lidi, kteří vyjdou s tím, co mají k dispozici, a jsou spokojení. Přirozeně i mezi nimi se najdou výjimky, například Marilyn Manson, který měl opravdu zvláštní požadavky na své privátní věci, ale jsou v pozici, kdy si to mohou dovolit, protože všechno platí, a produkce se o to musí postarat. Obrovsky se mi líbilo jezdit s Green Day, kdy jsem se musel starat přímo o jednoho z členů kapely, baskytaristu Mikea Dirnta a jeho rodinu, kterou vozil včetně dětí s sebou. Bylo to krásných pět společných týdnů na cestách v autobusu. Hezké vzpomínky mám i na Lennyho Kravitze. Už jen potkat ho byl zážitek. Poznali jsme se tak, že jsem během jeho turné musel nastoupit narychlo jako třetí řidič na delší přejezdy a on mě ještě neznal. V podstatě byl ještě na pódiu, rozezpíval publikum, nechal hrát kapelu, zatímco zmizel v zákulisí a naskočil do autobusu, takže když ho vyvolávali zpátky na pódium, byli jsme už tři kilometry daleko. Jeli jsme ze Švýcarska až do Portugalska a on se za mnou vrátil dopředu a řekl: „Hi, I am Lenny.“ Byl jsem potěšen a svojí nádhernou angličtinou, se kterou neustále bojuji, jsem mu odpověděl, že tuším, že je Lenny a já, že jsem Pavel. Zasmál se a zeptal se mě, jestli mám všechno, co potřebuji. Jestli nechci přinést kafe nebo colu, které patří ke standardnímu vybavení autobusu. V žertu jsem mu odpověděl, že ideální by byla cola, kterou by mi podepsal, abych ji mohl střelit na eBay. Byl úžasný a bylo na něm vidět, že je rád, že má vedle sebe lidi, se kterými si může popovídat a odpočinout si. Nehledě na to, že byla na palubě i celá jeho kapela a zpěvačky, s nimiž jsme zažívali každý večer skvělou párty. Ne ale plnou alkoholu, jak by si někdo mohl myslet, ale šlo o to, že každý vypil v autobusu dvě piva nebo skleničku vína, a když začali všichni hrát a zpívat, tak to nebyl žádný hospodský zpěv, na který jsme zvyklí, ale byl to nádherný koncert lidí, kteří jsou prefesionály na celé čáře. Velice rád na to vzpomínám.

Autobus, který Pavel Kašpárek během koncertních turné obsluhuje. Foto: z archivu Pavla Kašpárka

Čeho bys chtěl v této branži ještě dosáhnout?

Moc rád bych absolvoval turné se skupinou Pink Floyd. Světoznámé kapely jsou přirozeně zajímavé všechny. Dostal jsem se třeba na show skupiny Rammstein, která byla nádherná, ale pro někoho možná méně pochopitelná hudba. Pro mě to ale byl jeden z nejsilnějších zážitků. Prostě mazec.

A v čem spočívá tvoje další práce v Německu?

Zajišťuji technické zázemí pro veškeré divadelní produkce a zejména osvětlení jednotlivých představení. Díky tomu poznávám Německo, které znám možné lépe než někteří řadoví Němci. Jezdím jak po divadlech, tak i s některými velmi známými umělci, kteří absolvují po Německu svá divadelní turné. Naučil jsem se díky tomu dobře německy a spoustu dalších užitečných věcí pro divadlo. Je to velmi zajímavá práce, bohužel na úkor rodiny.

René Steinke alias Tom Kreinich ze seriálu Kobra 11 s Pavlem. Foto: z archivu Pavla Kašpárka

V Chrudimi jsme tě všichni znali jako dýdžeje. Jak vzpomínáš na tu dobu?

Byla to nádhera! Začínal jsem někdy v roce 1984 jako patnáctiletý špunt co by bedňák u Libora Štumpfa a tahal mu kabely a aparaturu, než jsem se osamostatnil a začal hrát s Láďou Krátkým v tehdejším Klubu mladých u Transporty. Byly to divoké začátky, kdy jsem měl jeden gramofon a jednu reprobednu. A když se mi poštěstilo nalézt někde nefunkční maják a rozchodit ho, tak byla diskotéka. Po revoluci jsem se tím začal živit jako DJ Kašpárek anebo jen jako Kašpi. Nemusel jsem se tedy nijak zvlášť jmenovat, protože když se řekne Kašpárek, tak už každý tuší, že bude nějaká sranda. Jestli to byla sranda, říct nemůžu, ale byla to prostě zábava. Později už jsem hrál prakticky sedm dní v týdnu, ale říkal jsem si, že jestli budu takhle pokračovat, tak nevím, jak dlouho to vydržím, protože to bylo fyzicky velmi náročné. Co si budeme povídat, když si dáte každý den nějakou skleničku, tím neříkám, že bych byl neustále opilý, tak to začíná člověka unavovat. Myslím si, že jsem skončil ve správný čas. Doteď se mě lidi ptají, jak se mám a kde hraji. Musím jim odpovědět, že se mám dobře, ale už dvacet let nehraji. Je to pořád lepší, než kdyby za mnou chodili a říkali: „Jé, ty ještě hraješ? Že se na to radši nevykašleš.“ V roce 2000 jsem pak dostal novou pracovní nabídku do Německa a jsem za ni rád. Zkusil jsem si však nedávno zahrát a zjistil jsem, že je to už po dvaceti letech spíš průšvih.

Když srovnáš zábavu tehdy a dnes, jaký v ní spatřuješ rozdíl?

Srovnávat moc nemohu, protože chodím především na koncerty s kapelama. A když už se dostanu na nějakou diskotéku, tak v zahraničí. U nás v Čechách čtu bohužel jen samé negativní zprávy a vidím, že se dnes mladí neumí pobavit, aniž by si nedali do nosu. Proto si říkám, že za nás byly sem tam také nějaké šarvátky, ale většinou tekla maximálně někomu krev z nosu a tím to skončilo. Dneska už lidi odváží sanitky… Zacházím samozřejmě do extrému, ale myslím si, že je to dnes mnohem divočejší a brutálnější. Taková správná zábava se ze všeho vytrácí.

Chceš něco na závěr vzkázat našim čtenářům?

Bavte se, lidi, protože je to tady krátký! Když máte šanci, tak jeďte a pobavte se. A hlavně, nemlaťte se při tom pěstmi do nosu, protože to nemá cenu. Jsem nadšený z Německa, i když je to velmi specifická země, ale když tam přijdu do hospody, kde třeba sedí vedle sebe šestnáctiletý kluk a osmdesátiletý stařeček a oba mají před sebou pivo, a zahrají tam přímo brutální německou odrhovačku, která má jenom rytmus, tak se všichni baví, občas i zablbnou a zatancují si, ale nevidíte, že by nad tím někdo ofrňoval nos, což známe u nás, když někdo řekne: „Mně se ta hudba nelíbí, pusťte mi tam něco jinýho.“ To prostě v Německu neexistuje a lidé tam berou zábavu tak, jak je jim podávaná, baví se u ní a jsou za ni rádi. Zatímco u nás chce každý tu svoji hudbu a je netolerantní k druhým. To není to, co bych si u nás přál. Proto se lidi bavte u každé muziky, protože to máme všichni za pár, tak ať si na tomto světě ještě něco užijeme.

Díky za rozhovor.

Baskytarista skupiny Green Day Mike Dirnt a Pavel Kašpárek se stali přáteli. Foto: z archivu Pavla Kašpárka
Na památku od Lennyho Kravitze. Foto: z archivu Pavla Kašpárka
Někdy bývá evropské turné opravdové dobrodružství. Pódium na snímku pobouralo ve Francii tornádo a tak musel zpěvák Nick Cave svoje představení odložit na pozdější termín. Mezitím statici zjišťovali, zda se může ve stavbě pódia pokračovat. Foto: z archivu Pavla Kašpárka

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here